Se slovenskou europoslankyní Lucií Yar o její cestě na Západní břeh i možnostech EU ovlivňovat dění na Blízkém východě
LuciaYar je členkou delegace pro vztahy EU a Palestiny v Evropském parlamentu a na Západní břeh se vydala jako vůbec první slovenská politička po útoku ze 7. října 2023. „Mluvila jsem třeba s jednou mladou Palestinkou, která mi řekla, že se za svých třiadvacet let nikdy nebavila s Izraelcem. Věděla, že její izraelští vrstevníci už sloužili v armádě a někteří z nich i v Gaze. Vůbec si nedokázala představit, o čem by s nimi mohla mluvit,“ říká politička ze strany Progresivní Slovensko. Jak na její cestu reagovali lidé v Česku a na Slovensku? Jak by se Evropa měla k situaci na Blízkém východě postavit?
Co vám z cesty utkvělo v paměti nejvíc?
Pocity mladých lidí. Setkala jsem se třeba s třiadvacetiletou dívkou, která mi vyprávěla, že v posledních letech doma nemají žádné obrazy, památky nebo třeba vlajku – nic, co by nějakým způsobem vyjadřovalo jejich palestinskou identitu. Přišli k nim totiž jednou izraelští vojáci a odvedli jejího bratra. Podobnou zkušenost tam má prý skoro každý mladý muž – buď je vyslýchán, odveden někam na jednu noc, nebo i na delší dobu zadržen. Když se procházím po ulicích Bruselu, vidím tam víc palestinských vlajek, než kolik jsem jich viděla za celou dobu svého pobytu na Západním břehu. Tam je totiž palestinská vlajka vnímána jako provokace. Mladí lidé tam žijí neustále pod nějakým dohledem. Ve městě, ve kterém se narodili, se musí pohybovat s kartičkou povolení k pobytu. Žijí a vyrůstají ve strachu a nic jiného neznají. Překvapily mě i pocity mladých na izraelské straně, kteří se s těmi palestinskými nikdy nebavili a cítí jen hněv. Je to generační trauma na obou stranách. Zůstává nevyřešené a ovlivňuje miliony a miliony lidí napříč generacemi.
Proč jste vlastně na Západní břeh jela? A proč teď?
Evropská unie ani Evropský parlament dosud nezískaly potřebné povolení k uspořádání oficiální mise. Buď se to nepodařilo dohodnout s izraelskými úřady, nebo byla taková mise zablokována přímo uvnitř Evropského parlamentu. Důvodů je několik a já sama vlastně nevím, proč se to nepodařilo. Pozvala mě dánská humanitární organizace DanChurchAid. Jde o nezávislou nevládní organizaci s kořeny v dánské luteránské církvi, která v Izraeli a na palestinských územích působí dlouhodobě. Nejde jí tedy jen o poskytování humanitární pomoci, ale také o takzvanou advokacii, tedy prosazování zájmů Palestinců, včetně palestinských křesťanů. Jako agnostičce mi připadalo dobré vydat se tam právě s nimi, protože nabízeli vyvážený program. Chtěla jsem si vytvořit vlastní názor. Hodně jsem o tom četla, studovala jsem tuto problematiku a věnovala jsem se regionu dlouhodobě, mimo jiné i během svých studií. Chtěla jsem získat také osobní zkušenost. Protože je lepší jednou vidět než tisíckrát slyšet. Vzhledem k tomu, že po říjnu 2023 na Západním břehu nebyl žádný slovenský politik, řekli jsme si, že by bylo dobré, aby tam někdo ze Slovenska vyjel.
Konzultovala jste cestu se svou stranou Progresivní Slovensko?
Samozřejmě jsem chtěla být férová. O takových věcech se radíme, a protože to byla důležitá cesta, konzultovala jsem ji i se svou stranou.
Jaká byla reakce Slováků na to, že jste se vydala na Západní břeh?
Na internetu jsem se setkala s celou škálou reakcí, včetně velmi ostrých. Objevovaly se výrazně proizraelské komentáře, podle kterých podporuji Hamás, když mluvím s Palestinci. Z krajní části propalestinské strany jsem zase slyšela, že jde z mé strany o nějaké divadlo a že jsem s tím přišla příliš pozdě. Jiní psali, že mě nikdy nevolili, ale za cestu a pohledy ze Západního břehu mi děkovali. Osobní reakce byly výrazně pozitivnější a přicházely od lidí z různých částí politického spektra. Máme právě kampaň před komunálními volbami, takže se s lidmi setkávám častěji. I lidé, kteří by třeba naši stranu nevolili, přiznávají, že je stále trápí, co se děje v Izraeli, na Západním břehu, a především v Gaze. Na Slovensku se o tom konfliktu alespoň podle nich málo mluví. Ocenili také, že tam nějaká politička vůbec vyjela.
Češi jsou – jak známo – jedni z nejhlasitějších podporovatelů Izraele v EU. Na Slovensku tak hlasitá podpora nezní (do určité míry to souvisí možná i s antisemitismem, který je podle mnoha průzkumů na Slovensku zřetelnější než v Česku). Jak na vaši cestu reagovali čeští europoslanci?
Mluvila jsem o tom po návratu jen s několika z nich, když jsme se náhodou potkali na chodbě. Jména uvádět nebudu, to by museli udělat sami. Jejich reakce zněly v tom smyslu, že je to strašná situace a že v Česku o tom nikdo nemůže otevřeně mluvit. Na Twitteru jsem měla více reakcí z Česka. Byly výrazněji proizraelské než ty ze Slovenska, případně velmi rozzlobené. Objevovala se obvinění z terorismu, označovali mě za fašistku, nacistku a tvrdili, že podporuji teroristy. Podle mě je dnes naprosto nezbytné dokázat v jedné větě odsoudit terorismus a například jednání Hamásu a zároveň v téže větě dodat, že pokud dochází ke genocidě, nelze ji ničím ospravedlnit. Ani tvrzením, že izraelská vláda byla demokraticky zvolena. Nemůžeme si vybírat, kdy budeme respektovat rozhodnutí mezinárodních soudů. Když soud označí někoho za zločince, nemůžeme s tím souhlasit jen tehdy, když se nám to hodí, a v případě někoho jiného to odmítat. Existují mezinárodní instituce a mezinárodní právo. Alespoň toho bychom se měli držet, když už se nedržíme ničeho jiného.
Není ale kritika propalestinsky smýšlejících lidí, že ta cesta je spíš na efekt, opodstatněná? I vzhledem k tomu, jak omezené pravomoci europarlament má a jak málo může zasahovat do zahraniční politiky celé EU?
V tom případě bychom se ale nemuseli vyjadřovat ani k dění v jiných částech světa. Myslím si, že Evropský parlament je dostatečně hlasitý, pokud jde o zahraniční politiku. V poslední době jsme řešili Čínu, předtím Spojené státy a Ukrajinu máme na programu neustále. Evropský parlament coby silný demokratický hlas všech Evropanů musí alespoň na některé věci důrazně upozorňovat. Hned po návratu ze Západního břehu jsem k této problematice vystupovala na plénu a osobně jsem o ní mluvila s nejvyšší představitelkou Evropské unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Bavily jsme se o možnostech, ale také o tom, proč Evropská komise dosud nepředstavila způsob, jak sankcionovat širší okruh Izraelců, kteří fungují v nelegálních osadách, případně proč nepředložila návrh, jak tyto sankce uplatňovat. Některé členské státy už v tomto směru podnikly určité kroky.
V izraelských volbách jde o všechno: setkáváme se s lidmi, kteří si kladou otázku, zda tu ještě chtějí žít. To by ale stejně jiné členské země zablokovaly. V zahraničněpolitických věcech se EU rozhoduje jednomyslně…
Ano – třeba pozastavení celé asociační dohody nebo některých obchodních vztahů s Izraelem je blokováno, mimo jiné i Českou republikou. Ale u sankcí nebo omezení obchodu se zmíněnými izraelskými osadníky je to jinak. Evropská unie s nimi nejenže v mnoha případech spolupracuje, ale například v Nizozemsku a Švédsku existují investice penzijních fondů také do podniků působících v těchto nelegálních osadách na Západním břehu. A právě tohle má komise možnost omezit – může připravit příslušný návrh a Rada Evropské unie ho může schválit kvalifikovanou většinou. V takovém případě by tedy nebylo možné rozhodnutí zablokovat jen tím, že se vytvoří blokační menšina. Pokud Benjamin Netanjahu zavolá například slovenskému premiérovi, jako to udělal už dříve, tak by to nemělo stačit k tomu, aby se podobná opatření zastavila. Můžeme na Evropskou komisi tlačit, klást jí otázky a vyvíjet na ni tlak. Jde o to upozorňovat na oblasti, ve kterých by komise měla jednat. Požadují to občané i europoslanci. Pokud návrhy nakonec neprojdou, budiž. Máme ale určité pravomoci a měli bychom je využívat.
Proč komise nechce předložit ty varianty, které jste zmínila a které by bylo možné přijmout kvalifikovanou většinou?
Informace se různí. Nemáme k tomu oficiální stanovisko. Můžeme jen spekulovat o tom, kdo případně něco blokuje, zda to vůbec někdo blokuje a jaké síly v tom hrají roli.
Ptala jste se na to?
Ano. Poslali jsme komisi dopis, ve kterém se ptáme i na tyto věci. Zatím jsme odpověď nedostali.
Měla jste možnost strávit nějaký čas i přímo v Izraeli. S kým jste se mohli setkat?
Setkali jsme se například s izraelskými politiky, kteří sice patřili k opozici, ale zároveň nebyli nadšení z myšlenky samostatného palestinského státu. Mluvili jsme také se zástupci organizace, která pomáhá palestinským i izraelským ženám. Setkali jsme se s izraelskými novináři, kteří pracují například pro deník Haaretz a s politickými poradci bývalých vlád. Měli jsme se rovněž sejít s izraelským ministrem zahraničních věcí nebo se státním tajemníkem tohoto ministerstva. Den před plánovanou schůzkou, která byla důležitou součástí našeho programu, ale přišly zprávy o tom, že země jako Velká Británie, Dánsko, Finsko, Nizozemsko a další zavedou omezení obchodu jejich zemí se zmíněnými nelegálními osadami na Západním břehu. Po této události, nebo jak to nazvat, se naše schůzka už neuskutečnila. Byla jsem tam s kolegy z Francie, která patřila mezi dotčené země, a také z Dánska a Nizozemska. Můžeme se jen domnívat, zda to byla reakce na tuto situaci. Možná ne, možná to jednoduše nebylo z praktických důvodů možné. Setkali jsme se i s organizací Breaking the Silence, kterou založili bývalí vojáci Izraelských obranných sil, tedy IDF. Dva z nich nás doprovázeli samostatně během dvou dnů – jeden den v Hebronu a druhý den při cestě přes Západní břeh, kdy jsme dojeli až k hranici s Jordánskem.
Co vám tedy o dění na Západním břehu řekli?
Slyšela jsem různé příběhy. Například jeden bývalý voják IDF, který řadu let pracoval jako učitel a pochází z učitelské rodiny, nám říkal, že běžný mladý Slovák nebo Nizozemec toho o dění v Gaze a na Západním břehu ví mnohem víc než mladý Izraelec. Informace jsou velmi omezené, případně jsou podávány jen určitým způsobem. Samotný školský systém podle něj vychovává mladé Izraelce k tomu, aby si k Palestincům vytvářeli odmítavý vztah. V Evropském parlamentu naopak často řešíme připomínky, že palestinské učební osnovy obsahují problematické pasáže, které mají děti vést k nenávisti vůči Izraelcům. Mladí lidé z obou stran se spolu téměř vůbec nesetkávají.
Vede zemi do mezinárodní izolace, jeho politika však odráží životní postoj mnoha Izraelců. Máte tedy pocit, že si Izraelci o Západním břehu vlastně nic nemyslí?
Lidé, s nimiž jsem se setkala, samozřejmě věděli, co se děje. Řada z nich, zejména těch z levicové části politického spektra, podle mého názoru chápe, že v Gaze dochází ke genocidě a že represe proti Palestincům i na Západním břehu jsou součástí státní politiky. Sama jsem například viděla izraelské policisty, kteří doprovázeli osadníky přes palestinskou část území do míst, kam by podle příslušných plánů a dohod neměli vstupovat. Jedním z představitelů osadnického hnutí je ministr financí Becal’el Smotrič. Chlubí se investicemi do infrastruktury na okupovaných územích, na která má jít až 20 procent rozpočtu – a tohle rozčiluje i mnohé Izraelce. Na Západním břehu se například staví rozsáhlá dálnice, která není určena jen pro současných 400–500 tisíc Izraelců, kteří tam mohou žít, ale má kapacitu pro mnohem větší počet lidí, údajně až pro milion. Izraelci, s nimiž jsem mluvila a kterým se tento vývoj nelíbí, popisují, jak se mnozí jejich známí stěhují do nelegálních osad. Je to totiž mnohem levnější než bydlení jinde v Izraeli a stát tyto oblasti výrazně finančně podporuje. Bydlení je dostupnější, lidé mají k dispozici ostrahu, děti mohou využívat bezplatnou autobusovou dopravu a školy jsou zdarma. Stát prostě do těchto izraelských osad investuje značné množství peněz, což jen potvrzuje, že jde o státní politiku současné vlády.
Izrael nepouští novináře do Pásma Gazy, což je terčem kritiky: jak mohou informovat o dění z téhle exklávy, když tam nemohou vstoupit? Na Západní břeh ale novináři jezdit mohou. Setkala jste se ze strany izraelských úřadů nebo ozbrojených složek s nějakou snahou vám tu cestu znesnadnit?
Jen rychle ke Gaze. Nejde rozhodně jen o novináře, kteří tam nemohou vstoupit. Nemohou tam volně působit ani humanitární organizace a nemají tam přístup ani evropské instituce. Evropská unie zůstává největším dárcem Palestiny, a to i pokud jde o humanitární pomoc, například pro oblast Gazy. Prakticky ale nemá kontrolu nad tím, jak se tato pomoc následně rozděluje, protože distribuci mají pod kontrolou izraelské úřady. Evropská unie tedy nemůže s Palestinci v Gaze přímo spolupracovat tak, jak by potřebovala. Musí postupovat přes izraelské úřady.
Pokud jde o reakci na naši návštěvu, s žádnými oficiálními představiteli ani s policií jsme problém neměli. Projížděli jsme mnoha kontrolními stanovišti, protože jich tam jsou desítky, ne-li stovky. Někde nás zastavili, jinde nás nechali projet. Nejdéle jsme paradoxně čekali v centru Hebronu, což je palestinské město. Jde o oblast, která by měla být pod palestinskou správou a kde by se neměly nacházet izraelské osady. Přesto je přímo v centru města vybudována rozsáhlá izraelská osada, obehnaná zdmi a vybavená vlastní bezpečnostní službou. Pokud chcete vstoupit do této části města, musíte projít kontrolou soukromé ostrahy. Právě tam nám vzali pasy a víza a nechali nás čekat v horku hodinu a půl. Přitom nás doprovázeli izraelští občané, a byli jsme dokonce v kontaktu s příslušníky IDF, kteří nám měli pomoci dostat se dovnitř.
Byl to nepříjemný zážitek, zvlášť když šlo pouze o soukromou bezpečnostní službu. Je to samozřejmě demonstrace síly – strážník nám potom doklady vrátil a popřál „antisemitským přátelům“ pěkný den. Taky jsem opakovaně viděla osadníky s automatickými zbraněmi. V Izraeli je civilistům zakázáno nosit takovýto druh zbraně, ale u osadníků je to tolerováno. Stalo se mi, že jsem například čekala na toaletu a přišel ke mně osadník s puškou M16 přehozenou přes rameno, jako by se nic nedělo. Během návštěvy ve vesnici Susja jsme slyšeli střelbu z automatických zbraní. Následující den nám sdělili, že tato palestinská vesnice čelí opakovaným útokům ze strany osadníků a že místní lidé podobné situace zažívají denně.
Jak vnímáte neschopnost EU sjednotit se nejen v otázce války v Gaze, ale také v širších otázkách vývoje na Blízkém východě? Evropská unie má teď – jak se zdá – v podstatě nulovou šanci do situace politicky zasáhnout.
Často v Bruselu kritizujeme, že Evropská unie nic nedělá. Otázkou ale je, jaké k tomu vůbec má pravomoci. Zahraniční a bezpečnostní politika EU stále vyžaduje zmíněný jednomyslný souhlas všech 27 členských států. Vidíme to například v případě Ruska, když sledujeme, jak se chová Slovensko, jak se mění nebo rovnou odmítají sankce. Víme, jak Viktor Orbán až donedávna opakovaně blokoval rozhodnutí celé Evropské unie. Pokud chceme, aby měla EU v zahraniční a bezpečnostní politice silný hlas, musíme jí k tomu dát odpovídající pravomoci. Vidíme různé síly a různé vlády s různými zájmy, které myslí mnohem víc na sebe než na lidi, a už vůbec ne na Evropu jako celek. Když čtu výsledky průzkumů Eurobarometru, vidím, že lidé chtějí, aby EU řešila bezpečnost, hrála výraznější globální roli a aby její hlas byl na světové scéně slyšet. Zeptejte se ale doma národních politiků, zda podporují změnu pravidel tak, aby se o zahraničněpolitických a bezpečnostních otázkách aspoň v některých oblastech v radě nerozhodovalo jednomyslně, ale kvalifikovanou většinou. Netvrdím, že se to má týkat všech oblastí. Pokud ale chceme mít v zahraniční politice silný hlas, měli bychom to Evropské unii také umožnit – třeba volit politiky, kteří takovou změnu podporují. Stávající politici by nám zároveň neměli tvrdit, že je chyba EU, když není u jednacího stolu, pokud jsou to členské státy, které jí nedovolí si k němu sednout.
Jedním z argumentů proti změně rozhodování v zahraniční a bezpečnostní politice je, že jednomyslné rozhodnutí má mnohem větší demokratickou váhu než kvalifikovaná většina. Jak tohle vnímáte?
V Evropské unii už máme mnoho oblastí, o kterých rozhodujeme kvalifikovanou většinou. Patří sem například jednotný trh, hospodářství a obchod. V těchto oblastech se nám daří a všichni si pochvalují, jak se rozvíjejí. Nemyslím si, že by zahraniční a bezpečnostní politika měla být výjimkou. Jsme roztříštění, a čím více budeme rozdrobení, tím snadnějším soustem jsme pro velké geopolitické hráče.
V čem je pro Evropu nevýhodné, že se neúčastní rozhodování o tom, co se na Blízkém východě děje?
Pokud nesedíme u stolu, jsme na jídelním lístku. Rozhoduje se o nás bez nás. Rozhoduje se i o cenách energií, o tom, zda máme přístup ke kritickým surovinám, zda nás naši partneři i ti, kteří našimi partnery nejsou, berou vážně, zda na nás potom posílají drony nebo nám brání v nákupu lithia. Jde o naši základní bezpečnost. Pokud chceme rozhodovat o tom, jak se bude svět vyvíjet, musíme být součástí rozhodování. To platí i na Blízkém východě.
Co budete sledovat v souvislosti s izraelskými volbami?
Pro lidi v Izraeli bude obtížné zorientovat se ve všech dezinformacích, kterými jsou obklopeni. Bude mě zajímat, jak se povede demokratickým stranám a jak se k celé situaci postaví. Nálada ve společnosti v Izraeli i Palestině je teď pochopitelně velmi vypjatá. Všichni jsou tam v neustálém stresu. Izraelci i Palestinci. Všichni prožívají nějaké trauma a jen se čeká, kde něco vybuchne. Je to strašně nebezpečné pro celý region a následně i pro nás. Pokud nechceme nechat situaci dál eskalovat, musíme hledat možnosti spolupráce a společná řešení. Situace je tam opravdu příšerná. A to jsem samozřejmě nebyla v Gaze… V celém regionu žijí miliony Palestinců, kteří nemají prostor rozhodovat o vlastní budoucnosti. Už samotný tento aspekt je problematický. ( Palestinské parlamentní a prezidentské volby se mají konat na Západním břehu Jordánu, ve Východním Jeruzalémě a v Pásmu Gazy. Původně plánované parlamentní volby v listopadu 2026 byly odloženy na září 2027, kdy se mají uskutečnit společně s prezidentskými volbami – pozn. red. )
Když jsem byla v Ramalláhu, mluvili jsme o tom přímo se zástupcem ministerstva zahraničních věcí. Říkal nám, že volby chtěli uspořádat, ale naráželi na problémy už u základních věcí. Organizace voleb je tam velmi složitá. Situaci komplikuje i to, že se někdy uzavře kontrolní stanoviště nebo průjezd, takže se člověk nemůže dostat z jedné části města do druhé. Pro Palestince na Západním břehu to samozřejmě představuje překážku v možnosti svobodně volit. Evropská unie volá po tom, aby ji Palestinci co nejdřív dostali.
O čem tedy Izraelci v souvislosti s Palestinou rozhodují?
To, co dělá současná izraelská vláda, ohrožuje všechny Izraelce. Podpora Izraele mezi americkou veřejností je na nejnižší úrovni v historii jeho existence a klesá i v Evropě. Pro stát, který se nachází uprostřed arabských zemí a jehož bezpečnost závisí na podpoře evropských a dalších západních států, to představuje bezpečnostní riziko. Pokud se například do Bílého domu dostane demokratický prezident, politicky podobný starostovi New Yorku, nebo pokud se prosadí krajně pravicové a antisemitské síly, může mít Izrael ještě větší problém. Naše část politického spektra na to proto musí upozorňovat – antisemitismus, ale ani jiné xenofobní tendence se nesmí stát mainstreamem. Demokratičtí politici se musí ohradit vůči praktikám Netanjahuovy vlády, protože pole – stejně jako u nás na Slovensku – v tomto tématu zabírá krajní pravice. Mimochodem, do nelegálních osad přijížděli například představitelé německé AfD nebo nizozemský politik Geert Wilders. Krajně pravicová hnutí s osadníky spolupracují. Je to opravdu zvláštní směs problematických tendencí.
Podobné články
Európa musí investovať do svojej budúcnosti, nie ju oslabovať škrtmi, tvrdí slovenská europoslankyňa Yar
11. novembra
Poslankyňa Lucia Yar spresnila, že vyjednávačom oboch euroinštitúcií sa podarilo dosiahnuť dohodu o rozpočte Európskej únie na rok 2027 v stredu ráno o šiestej. Členské štáty EÚ...
Podcast Počúvame mladých: S Luciou Yar o programe Erasmus, o manosfére, aj o jej ceste na Západný breh
03. novembra
V najnovšej epizóde sme sa rozprávali s europoslankyňou Progresívneho Slovenska a členkou výborov pre obranu a bezpečnosť, rodovú rovnosť a rozpočet. Prebrali sme návrh na navýšenie...
Hybridnú vojnu vedie podľa Mazureka Rusko aj EÚ. Yar: Absolútne prekrútená realita
21. októbra
Europoslanci Milan Uhrík a Milan Mazurek z hnutia Republika sa v relácii Európa od A po Z s moderátorom Adamom Zavřelom dostali do sporu so zástupkyňami Progresívneho Slovenska o...